Jan Blažej Santini Aichel (1677-1723)

Významný český architekt a stavitel, po otcovské linii italského původu, je jedním z největších géniů české barokní architektury. Ač částečně ochrnutý, vyučil se nejprve kameníkem a vystudoval malířství, i když se těmto oborům dále nevěnoval. Svými stavbami dokázal vytvořit osobitý styl – jedinečný v celé Evropě – označovaný jako barokní gotika, v níž se propojuje dynamika baroka s mystikou gotiky. Inspirován tovaryšskou cestou po Itálii a zejména dílem Francesca Borrominiho, přetavil odkaz minulosti do nadčasových staveb, jež dodnes oslňují svou duchovní hloubkou i geometrickou precizností.

Santini byl mistrem světla. V jeho stavbách nejsou sluneční paprsky pouhým zdrojem jasu, ale stávají se symbolem Boží přítomnosti. Okna, často skrytá nebo umístěná pod nečekanými úhly, vpouštějí do prostoru světlo, které mění atmosféru podle denní doby i ročního období. Jeho chrámy tak nejsou jen nehybnou stavbou z kamene, ale stávají se živým organismem, v němž světlo proudí jako dech. Santini dokázal ze světla učinit nedílnou součást svých staveb – všudypřítomné propojení nebe se zemí a člověka s věčností.

Zakázku na přestavbu původně románského kláštera v Rajhradě získal Santini v roce 1718 a zadaný projekt zpracoval do roku 1721. Stavebníkem byl rajhradský probošt Antonín Pirmus, jemuž architekta doporučil Václav Vejmluva, opat cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou a současně Santiniho osobní přítel a příznivce, kterého s architektem pojila mimo jiné i hluboká znalost symboliky a číselné mystiky. Santini pro Rajhrad připravil tři verze přestavby, které obsahovaly téměř shodné řešení klášterního kostela a proboštství, ale lišily se půdorysem konventu. Pro realizaci pak byla vybrána úspornější varianta, v níž severní stranu konventu tvoří chodba souběžná s podélnou osou chrámu.

Jedna z variant půdorysu klášterního kostela

Samotná stavba byla zahájena na jaře 1722, ale už o rok dříve byly prováděny sondy pro zjištění stavu podloží. S ohledem na bažinatý terén tehdejších lužních lesů, které klášter obklopovaly, se Santini rozhodl pro založení stavby na dubových pilotech a roštu, což bylo řešení, které již dříve úspěšně použil pro klášter v Plasech. Samotný chrám je v kontextu Santiniho díla jedinečný svým vnitřním členěním jednolodního prostoru na tři propojené celky – dva ovály a středový oktogon – s originální světelnou režií, která zdůrazňuje prostřední oktogon coby místo původního kněžiště středověkého klášterního kostela.

Přestavba rajhradského kláštera se však zároveň stala posledním Santiniho dílem, na jehož realizaci osobně dohlížel, a to až do své smrti v prosinci 1723. Stavitel František Benedikt Klíčník, který přestavbu pod Santiniho vedením podle jeho projektu realizoval, pak sám dokončil hlavní části stavby až ve třicátých letech. Z hlediska půdorysu byla podstatná část komplexu zbudována podle původních Santiniho plánů, nicméně současná podoba areálu je výsledkem řady pozdějších událostí a změn. Santiniho autorským záměrům tak nejvíce odpovídají severní strana opatského chrámu viditelná při příchodu do areálu, a severní strana jižního křídla prelatury s členěním v původním rozvržení 5-3-5 s charakteristickým tříosým rizalitem.

Po Santiniho smrti bylo v roce 1724 rozhodnuto o výmalbě kleneb chrámu monumentálními freskami namísto zamýšleného původního členění pomocí pasů. Průčelí chrámu muselo být kvůli problémům se statikou roku 1728 výrazně zesíleno. Presbytář pak prošel stavebními změnami v důsledku dvou zemětřesení ve čtyřicátých a šedesátých letech 18. století, a to včetně zazdění východních oken, kterým byla bohužel zničena Santiniho původní světelná kompozice. Severní křídlo proboštství nebylo z finančních důvodů vůbec postaveno a u západního křídla došlo ke změně proporcí rohových rizalitů na čtyřosé při západním pohledu. Poslední výraznou změnou oproti Santiniho projektu je současná podoba zastřešení kostelních věží, která je ve skutečnosti pouhým provizorním řešením z roku 1942, kdy se původní střechy věží při bouřce a vichřici zřítily.

Reference: